EditaSvatos.com
Čtu, píšu a hrozně ráda spím / Reader, Writer & Professional Dreamer

_

At the beginning of October 2017, the Czech edition of the ’What have you done, are you normal?’ book has been released. I would like to say Big Thank You to my crash-text-dummies for support and feedback that made sense. During Summer 2016 I have reworked the final face of original story finished in February 2016 and after the last consultation with co-bookworms we found one Czech publishing house. It took almost one year and the book is available in the stores. But it is not finished yet as I started to work on English edition.

The ’What have you done, are you normal?’ story (named ’In the Silence’ until August 2017) is focused on ten years long stage of life of Helena Lukavská, a woman entering her 30s and the shrink’s office. In spite the fact that fighting for the soul and common sense is not an easy topic, this Helena’s intimate drama can be seen from a kind of mild point of view - thanks to her friends Lucas and Sima. Very questionable is role of Dr. Nest who takes care of Helena’s mental health for several years. Bittersweet story having three parts is impressive mainly during first reading, as the last part of the book explains details, which could be (justly and logically) questioned by readers.
V říjnu 2017 vyšlo první vydání knížky Co děláš, seš normální? Ráda bych mým pokusným čtenářům z řad rodiny, přátel a kolegů poděkovala za podporu. Původní rukopis z února 2016 tak dokončil svoji cestu ke svým českým čtenářům. Hotovo však rozhodně nemám. Pracuji na překladu do angličtiny.
Helena Lukavská, hrdinka komorní povídky zaměřené na souboj zdravého rozumu s duševní nemocí, stojí na prahu třicítky a psychiatrovy ordinace. Navzdory vlastní snaze i péči blízkých přátel Lucase a Simy se nakonec propadá na samotné dno duševního bytí a s pokorou přijímá vše, co přichází z různých zákoutí jejího mozku.
Příběh podtržený vážnou diagnózou nemusí být nutně těžký. Mnohdy je to právě Helena nebo její nejbližší, Lucas a Sima, kdo čtenáře přiměje vyprsknout smíchy. Hořkosladká povídka o třech dějstvích má rychlý spád a díky diskutabilnímu přístupu doktora Nesta Helenin příběh ztrácí jasné kontury. Útlá knížka Co děláš, seš normální? (pracovní název do srpna 2017 byl V tichu) patří mezi ty knihy, které zapůsobí při prvním přečtení. Teprve závěrečná část knihy vysvětluje to, o čem čtenáři během četby oprávněně a zcela logicky pochybují. Stejně jako v případě prvotiny Budu zářit se čtenářům dostane do rukou příběh vyprávěný s důrazem na vnitřní svět hlavních hrdinů.
As in the case of my first book even in this one there is barely any real action. However, if you enjoy books focused on the inner world of the main characters and the loss of boundaries between subjective conclusions and the rest of the world, then this story could be interesting for you.
 
 
Celkově vzato se stejně jako v mojí prvotině ani tady neděje skoro vůbec nic. Pokud vás však baví knížky zaměřené na vnitřní svět hlavních hrdinů a ztráty hranic mezi subjektivními závěry a ostatním světem, pak by vás toto nic mohlo oslovit.
Autorské čtení / author's reading
2. prosince / 2nd Dec 2017 Kafe na gauči, Brno

_

Autorské čtení

Autorské čtení

Kafe na gauči, Brno
Na začátku prosince jsem zavítala do Brna. Sice jsem nepotkala Čokovoko, ale zato jsem měla možnost poznat příjemné osazenstvo kavárny Na gauči. Ráda bych tímto poděkovala Ivaně Velčovské za organizaci, Petře Sukové za krátký a úderný křest, majitelkám kavárny za skvělý servis a velmi komorní zázemí. A samozřejmě všem, které si přišly moje kuňkání do mikrofonu poslechnout a pořídily si moji knížku. Vřelé díky!
At the beginning of December I have visited the city of Brno. Well, did not meet the Čokovoko band, but have discovered the Na gauči café and its pack of followers. I would like to say big thank you to Ivana Velčovská for the organization, to Petra Suková for short unplanned christening of the book, to owners of the café for great service and very cozy and calm hinterland. And, of course, to all visitors that came to listen to my tiny voice and to get my book. Thank you very much!

_

 
Nabídla jsem nultou knížku zmíněnou níže ve stránce několika českým nakladatelstvím. Neočekávala jsem od toho nic. A kéž bych takový přístup k věcem měla i dnes. Moje překvapení, že jednu povídku Eroika skutečně vydá, bylo obrovské. Málem jsem tehdy samou radostí upadla ze židle v internetové kavárně, kde jsem si kladnou odezvu přečetla. Do opravdické knihy se nakonec dostaly dvě krátké povídky. Jedná se o útlou knížku, jednohubku na večer. Jaksi primitivní jazyk bývá omlouván mým tehdejším mládím. Avšak že se v příběhu de facto děje prd, je pravda. Tak se totiž začal rodit můj styl. Zajímám se o nitro hrdinů, vnější akce často není třeba.

Z původní trilogie nazvané jednoduše Ida nakonec zbyly dva příběhy, které spojuje stejnojmenná hlavní hrdinka. Osmdesátá léta 20. století. Ida žije s manželem alkoholikem, kterého sice stále má ráda, ale ani restart v podobě přestěhování do nového města nalomenému vztahu nepomůže. Zatímco v první z povídek se Ida s manželstvím i novou životní rolí spíše rve, ve druhém příběhu tato žena k životu i výběru drahé polovičky přistupuje o poznání více smířeně. Knížku lze vnímat jako sondu do života queer menšiny v době, která svobodnému projevení orientace navenek nepřála.

Původní název Ida byl při publikování knížky vyhodnocen jako nezajímavý, a tak knížce zůstal název původní sbírky vydané vlastním nákladem. Naštěstí (a kupodivu) si to tak nějak sedlo.
I took the Zero Book mentioned below in this page and sent it to few Czech publishing houses, but did not expect anything. I wish I were able to expect just one big nothing even today, only then the surprise can happen. When I have read the message from Eroika that two pieces of my work could became a real book, I almost felt down from the chair in the internet café. The final book included two short stories about Ida. It is a really tiny book, an evening savory. A bit primitive language could be excused by my former young age. But the lack of action within the story is true. My style has begun to form. I am interested in the souls and feelings of my paper characters. No burning cars and litres of blood needed.

From the original trilogy called simply Ida (as the main character) there were only two short stories used. Mid 80s, summer in the Czechoslovakia. Ida lives with her husband in a small town, in spite of his alcoholism she still stays with him, but even restart performed by moving to a new town did not save their relationship. In the first story Ida rather fights and agonize, but after the time heals some of her wounds, the second story makes her choice of the partner more reconciled. Readers can consider this book as a visit to the queer world during the era that did not accept different orientation at all.

The original name Ida has been canceled by the publishing house (as a very boring), and so the name of the Zero book was chosen. Surprisingly it worked.

_

 
V roce 2008 jsem sebrala pár svých povídek z let 2004 - 2008 a zkusila je vydat vlastním nákladem na portálu lulu.com (tzv. print-on-demand). Zajímalo mne totiž, jaké to bude držet v ruce paperback s vlastní tvorbou - takovou tu pokusnou prvotinu. Výsledek odpovídal mým tehdejším schopnostem. Wordovská sazba plná sirotků, parchantů a řek. Kostrbatý jazyk psaveckého písklete. Neschopnost škrtat a založit si kompostovací šuplík. Dnes na tuto literární pubertu vzpomínám s úsměvem. Nejkrásnější jsou na ní dvě docela jiné věci, než psaní samotné. Minimalistické ilustrace od H. Pospíšilové a zkrátka to, co už žádná z mých dalších knížek nikdy mít nebude - papírové prvenství.

S velice smíšenými pocity v menu uvádím odkazy na prodejní místo (e-kniha je zdarma, papírová kniha za peníz), protože tahle knížka je z dnešního pohledu prostě příšerná. Ale přeci jen je to kousek mojí historie. Rozhodně se tedy nejedná o kvalitní čtení. Možná spíše o ukázku toho, jak by knížky vypadaly v rámci závěrečných zkoušek, pokud by psaní chtiví lidé museli dělat něco jako literární řidičák :-D
In 2008 I picked some of my older short stories (2004 - 2008) and tried to publish them via print-on-demand services at lulu.com server. I just wanted to know what it feels like to have my first paperback book. The result corresponded with my former abilities. A MS Word layout, a typo next to typo. Weird teen language. A writer´s compost drawer was missing by that time. Today I remember this book with a smile. There are two other things beautiful about this, not the writing itself. These are minimalistic illustrations by H. Pospíšilová and the fact exclusive for this book only - being the very first paper one.

With very mixed feelings I pasted into the menu the links leading to the sales site (e-book is for free, paper books is paid), because this book is from today's perspective simply awful. But still it's a piece of my history. So definitely not a good reading. Perhaps more of a demonstration of how the books would look within the final examinations, if the writing people were have to do something like a literary driver's license :-D

Spřátelená kreativa

Jenoféfa Beta, brněnská básnířka a písničkářka
A poet and songwriter from city of Brno

www.jenofefabeta.eu
Romana Kršňáková, autorka románu Symbolion
The author of the Symbolion novel

www.romisy.com
Adéla Šperková, brněnská autorka a umělkyně
An author and artist from city of Brno

www.alliade.8u.cz/kniha

_

 
O autorce / About her
Edita Svatošová
 
 
Narodila jsem se v létě 1987 v Chlumci nad Cidlinou v porodnici, která už neexistuje. Pro račí duši riskantní dětství jsem přežila v Kralovicích a v Rakovníku. Za počátek smysluplného bytí považuji konec školní docházky. Takže technicky vzato je mi vlastně teprve dvanáct let. Po maturitě na Ekonomickém lyceu na Masarykově obchodní akademii v Rakovníku jsem si sbalila svých pět švestek a vyrazila do Prahy. Nastoupila jsem do časopiseckého vydavatelství, kde jsem strávila devět let. Naučila jsem se vyrábět časopisy od prvního písmenka až po rozesílku čtenářům a sbírání vratek. Papír zbožňuji a nedám na něj dopustit. Papírovému diáři důvěřuji, protože na rozdíl od toho v počítači ještě nikdy nezkolaboval kvůli aktualizacím. V posledních letech jsem pracovně přesedlala na internet, díky rekvalifikaci již zvládám fungovat i jako webová redaktorka a editorka. Volného času využívám k překladu mojí poslední knížky do angličtiny, jelikož korporát mi dal několik cizojazyčných přátel. Jako dítě jsem chtěla být popelář a trénovala jsem s babiččinými dutými plastovými židlemi. Mám rekvalifikaci v oboru grafologie, tuto vědu považuji za umírající, nicméně stále zajímavou.
<span style="color:#A9A9A9;"><strong>Foto / Photo: Lukáš Černoch<br><a href="http://malomestak.blogspot.cz/" target="_blank">http://malomestak.blogspot.cz</a></strong></span>
Foto / Photo: Lukáš Černoch
http://malomestak.blogspot.cz
I was born in summer 1987 in Chlumec nad Cidlinou, in a hospital, that does not exist anymore. For a Cancerian soul dangerous childhood I have survived in Kralovice and Rakovník towns. As a start of a reasonable existence I consider leaving the school system. So, technically I am twelve years old now. After the leaving exam (Masaryk Business Academy) I left Rakovník and tried to find job in the city of Prague. I joined a publishing house and spent nine years there; have learned how to create a magazine from the scratch, from the first letter to the distribution. Paper and printed production are important for me. Also I trust my paper diary more than the Outlook one, as the paper diary has never lost his memory thanks to the software updates. Within last few years thanks to the retraining I can work also as a web content editor. The spare time is dedicated mainly to the translation of my last book into English as the corporate gave me amazing English speaking friends. As a child I always wanted to become a garbage-collector and have highly trained for that with hollow plastic chairs at my granny´s. I have a graphology retraining diploma, considering this branch as a dying, but still very interesting science.
Ve volném čase hodně čtu psychologickou prózu, mám ráda také mozkový odpočinek v podobě detektivek a poztrácenou motivaci nacházím v životopisech slavných osobností. Hraji na bas/kytaru, chodím na boulder a dlouhé procházky. Jako astenický habitus musím hodně jíst a poztrácené kalorie ráda doháním také pivem z Nymburka a z Plzně. Nejradši ze všeho mám sobotní rána, kdy si po probuzení uvědomím, že mám před sebou dva dny, kdy nemusím předstírat, že jsem člověk.
Within my spare time I really do enjoy reading - mainly the psychological literature, sometimes a brain refreshing detective novels or biography of the successful people. I play the bass/guitar, do bouldering and go for a long walks. As a bit skinny girl I have to eat a lot and happily catch up the lost calories by drinking the beer from Nymburk and Pilsen. I like the most every Saturday morning when I wake up and realize that there are two days for me during those there is no need to pretend that I'm a human.

_

_

 
Výhledy do budoucnosti /
Coming not soon, but once certainly

Člověk, blb
/ A Human, a Stupid
Jízlivé čtení, za jehož vznikem stojí hned dvě hlavy. Když jsem ve svých telecích letech poznala Sookie, hned jsem tušila, že tahle osoba nikdy nebude uvažovat obyčejně. Spolehlivě se z ní tak mohl stát komplic. Kniha Člověk, blb je volná sbírka krátkých příběhů, které rozhodně nebylo třeba příliš přibarvovat. Kéž by se vlastně takové věci raději neděly. Díky mojí rezignovanosti a Soočině osobitému humoru se scénky z kruté reality stávají nástrojem k ukojení touhy po škodolibé zábavě. Potrefené husy by to číst neměly. Kdo z nás občas nešlápne vedle, nebo do psího lejna. Krátká forma činí knihu snesitelnou pro uspěchanou společnost. Jelikož jsme zatím nepřišly na to, jak vytisknout peníze dostatečně věrohodně, většinu času investujeme do opravdické práce a na tuto knihu nám vyzbyde času jen málo. I na tom však lze najít něco pozitivního. Do knížky se tím pádem dostane jenom to, co nás fakt dostalo.
A sarcastic reading made by two tired heads. When I met Sookie, in our school years, I immediately knew that this person keeps thinking in a very original way. Reliably she could become an accomplice. A Human, a Stupid is a free collection of short stories that happened as they are written, which is a kind of sad issue considering stupidity of the main characters. Thanks to my resignation and Sookie´s quirky humor these cruel true short stories become an instrument to satisfy the desire for a spiteful fun. Everyone of us occasionally steps in dog shit. The short and quick form make this book suitable for this fast paced society. As we did not find out how to print money authentically yet, the most part of our life time is spent at real work, and so there is not much time for writing. But even this can be useful. Then the book includes only stories about people that really fascinated us.
 

_

Součástí původní sbírky z roku 2008 byla i tato povídka. A právě ta byla nositelkou názvu Budu zářit. Leč, ten jí byl nakladatelstvím v dobré víře uloupen, sáhla jsem proto po názvu pracovním - Sun a Snow - který jednoduše zahrnuje jména hlavních hrdinek. Psala jsem v létě 2006, za dojezdu těžké puberty introverta, vjela jsem si do vlasů s kamarády, práskla kolem do kopřiv a odcestovala na pár týdnů k babičce. Izolace a klidné zázemí mi prospěly. Během pár dní strávených na balkoně ze mě vypadla tato povídka - mimochodem tom balkoně, na kterém pak Ida kouří cigarety. Co se povídky Sun a Snow týče, inspiroval mne film X-Men - vycítila jsem z něj jakousi útulnost paralelního světa míseného s tím naším obyčejným. Tento vjem se poté spojil s překvapením, jakým pro mne bylo ruské popové duo Tatu - byť diskutabilní hudební celek, jednalo se o jeden z mých prvních kontaktů s něčím takovým v médiích. Tyto objevy poměrně logicky vyústily ve sci-fi povídku opírající se o vztah dvou ne úplně obyčejných dívek. Vzhledem k dataci tato povídka trpí mnoha nedostatky, nicméně původní nosnou myšlenku považuji za funkční a těším se, až si najdu čas se s k této látce vrátit a postarat se o to, aby text konečně vystihl to, nač jsem v devatenácti neměla slovník.
It was this short story what has brought the Budu zářit name into the Initial book. But as it was taken by the publishing house (in good faith) for other purposes I had to use the temporary title - Sun and Snow - which simply contains names of the main characters. I wrote this short story in Summer 2006, when my deep introvert puberty kept finishing, I argued with friends, smashed the bike into the nettles and left the town to visit my granny for few weeks. The isolation and calm hinterland have helped me a lot. During few days spent on the balcony - by the way the balcony where Ide used to smoke cigarettes - I finished this short story easily. Regarding the topic, I was inspired by the X-Men movie as I felt a kind of homely parallel world mixed with the usual one. And the second source of inspiration was a Tatu pop duo, never mind how questionable music unit that was, it was a pure surprise for me as this was for the first time I met something like that in the Czech radio. These two findings quite logically led to a sci-fi short story telling about two girls made from ice and fire. Considering the dating, this short story suffers from many basic mistakes, but I consider the core idea as a functional and look forward to days when I would have enough time to get back to this and fix the text. To make this story describe what I, as 19 years old, was not able to tell because of poor dictionary.  
Exhumace zapadlé prózy / A literary zombie comes back
Sun a Snow
/ The Sun and Snow

 

_

 
Výhledy do budoucnosti /
Coming not soon, but once certainly

Mafia the Movie
Oficiální web / The Official Web
 
Na přelomu března a dubna 2010 se na mě obrátil režisér filmu Mafia the Movie Martin Lípa, jestli bych mu pomohla s přepisem literárního scénáře pro chystaný snímek. Jedná se o amatérský film, který však postupem času prokázal neuvěřitelnou péči ze strany týmu a ochotnou spolupráci ze strany mnoha přátel a poskytovatelů vybavení. Ačkoliv nemám filmové vzdělání, zhruba za tři týdny jsme byli schopni vypracovat materiál, na jehož základě se dalo začít s natáčením. Scénář tehdy vznikl pod mým starým uměleckým jménem Neditka. Vtipnou vsuvkou byla maličká scénka, kde jsem si zkusila zahrát bezdomovkyni. Netuším, zda se nakonec použije. Hlavní však je, že film se blíží ke svému dokončení. Progres můžete sledovat na oficiálních stránkách zmíněných v bočním menu.
At the turn of March and April 2010, the director of Mafia the Movie, Martin Lípa, asked me if I could help him to transcribe the literary screenplay for the upcoming shooting. This is an amateur movie that has finally proven incredible teamwork and willingness to cooperate with many friends and equipment providers. Although I do not have any film education, in about three weeks we were able to produce the material on which to begin filming. The script was created under my old pseudonym Neditka. The funny piece was a tiny scene where I tried to play a homeless. I do not know if it will eventually be used. The main thing, however, is that the film is almost done. Progress can be viewed on the official site mentioned in the side menu.

_

 

Ochutnávka / Taste it
Krátké ukázky / Snippets
 
 

_

 
Co děláš, seš normální?
What have you done, are you normal?


Zpátky nad hladinu / Back to the top
Zdánlivě nesmyslné filozofování o jednom plavání s blinkající kamarádkou postupně dovede trojici do zvláštní chvíle, kdy scénka přirozeně vygraduje hurónským smíchem, ve kterém se David slastně uvolní, jaksi zasní, a nakonec vyvlékne z utrápeného těla hladce a plynule, skoro jako když si člověk z rukou sundá kvalitní kožené rukavice s jemným kožíškem uvnitř. „Spí?“ zeptá se Helena Lucase. Ten opatrně přiloží prsty k Davidově krkavici a potvrdí tak svoji domněnku. „Je konec.“ „Sbohem, Davide. Měj se v cloudu pěkně, a netrap tam moji mamku, víš, že ti vždycky chtěla těma sušenkama udělat radost, i když je většinou připálila,“ poví Helena. „Ahoj, Davide,“ zašeptá Lucas a políbí Davidovo vysoké čelo. Pak se obrátí k Heleně. Sice začne se snahou o nadhled v hlase, že David je kabrňák, umřít takhle s úsměvem na rtech, ale stejně se mu pak zlomí hlas. Helena se zvedne a dojde otevřít okno, aby se v místnosti vyměnil vzduch. A pokud je teorie o duších platná, tak aby David mohl letět, kam potřebuje. Nepláče. Cítí za Davida úlevu. Chvíli se dívá ven, nechá hlavu běžet na volnoběh. Pak se vrátí do místnosti a zvědavost zvítězí nad smutkem, na který bude pak dostatek času později. Prohlíží si tělo kamaráda, ještě teplé, ale už neživé. Jak se za ty poslední měsíce zmenšil, vybledl. Jako kdyby už jednou nohou stál v minulosti, jíž se měl stát. Lucas poodejde stranou do kuchyně usebrat se z nejhoršího. Helena zvědavě pohladí Davida po hlavě, palcem obkreslí jeho obočí. Pak pokračuje po ruce, po vystouplých žilách. Po boku a po hrudníku. Je tak křehký. Po chvíli se z kuchyně vrátí Lucas. Už nepláče. Uleví se mu, když vidí relativně vyrovnanou Helenu. Zvláštní, že ta se v takových situacích chová stabilněji, než v ostatním životě. „Chceš pomoct to tu trošku poklidit? A zavoláme lékaře a havrany, co říkáš,“ zeptá se Helena. Lucas přikývne. Je teprve dopoledne. Intenzivní prožitek však Lucase pocitově posunul do podvečera. Když spolu s Helenou vyřídí vše potřebné a osiří v Davidově bytě, nadejde skutečné odpoledne. A to už je Lucas se silami v koncích. Celý den nejedli. Rozhodnou se proto na počest Davidova pěkně obléct a zajít do jejich oblíbené restaurace. A dostat do sebe cokoliv, o čem jejich trávení usoudí, že mu na to budou dnes síly stačit.
An ostensibly absurd philosophizing about one summer day and swimming with puking Helena gradually gets the three friends to the moment when the whole story culminates with big laughter during that David delightfully releases himself, a kind of dreams away, and then leaves his rotten body smoothly and seamlessly, almost like we take off a high-quality leather gloves with soft fur inside from our hands. "Is he sleeping?" asks Helena. Lucas puts his fingers on David's carotid artery confirming his hypothesis. "It's over." "Good bye, David. Have a good time in the cloud. And don't get mad because of my mom, she always wanted to surprise you with the biscuits but usually burned them," says Helena. "Bye, Dave," Lucas whispers and kisses David's high forehead. Then he turns to Helena. Although he starts with the effort of detachment in his voice, wanted to say that David is a cool guy to die like this with a smile on his lips, but then Lucas's voice just breaks. Helena leaves the bed and decides to open a window to change air in the room. And if the theory about souls is true, then David could fly away. Helena is not crying. Feels relief. While looking out of the window, Helena lets her head to idle for a while. Then she returns to the room, curiosity wins over the sorrow, for which there will be plenty of time later. She watches a buddy's body, still warm but lifeless. As for the last month David shrank and faded. Almost like if he stood with one foot in the past, which he was about to become. Lucas walks away and remains in the kitchen to get better a bit. Helena curiously pats on David's head, traces his brow with her thumb. Then continues at hand, following the raised veins; alongside and across his chest. He is so fragile. After a while Lucas has returned from the kitchen. Finally, he stopped crying and feels a bit relieved when seeing relatively balanced Helena. Strange that she behaves more stable in such situations than in the rest of life. "Do you want to clean up a little here? And call the doctor and funeral service, what you're saying about this," she asks. Lucas nods. It's still morning. But the intense experience pushed them into the feeling of an early evening. When all necessary is done and Lucas with Helena orphaned again in David's apartment, the real afternoon comes. And that's when Lucas and Helena start to feel tired finally. They did not eat all the day. So they decide to honour David, showered and nicely dressed go to their favourite restaurant. And try to eat whatever they are able to digest.
 

_

Stojíme na okraji vyčnívající skály a pod námi je dobrých pět metrů volného pádu. Pak další tři metry vody a nejspíš i nějaké to bahno. „Že tam nechceš skákat?“ zeptám se úzkostně Idy, které se při pohledu na tu volnost rozzáří oči. „Ne,“ odpovím si radši sama, ale je mi jasné, že o zábavu mám postaráno. Protočím oči a Ida spiklenecky zašeptá: „Neboj! Bude to sranda, uvidíš!“ „To těžko, když budu mrtvá,“ syknu a zamítavě se opřu o strom. „Ale no tak!“ „A co Káťa?“ vzpomenu si na malou a na chvíli mám pocit, že jsem vyhrála. „Hm,“ rozhlíží se Ida po okolí a hned najde pádný argument: „Támhle vylezeme a hned jsme u ní.“ Ukáže mi jakési schůdky na břehu rybníka, které vytvořily kořeny nejbližších stromů. Jsem v háji. Než se stačím otočit, Ida mi mizí z dohledu pod převisem. Chvíli to vypadá, že skáče kufr, ale v poslední chvíli je to precizní hřebík. Hned se vynoří a odhrne si vlasy z čela. „Skákej, je to super,“ volá zezdola. „To víš, že jo, vždyť neumím plavat!“ odpovím jí a trucovitě si stoupnu dál od okraje převisu. „Pomůžu ti, dělej!“ nedá si prostě říct. Otočím se ještě ke Kátě a vysvětlím jí, ať nikam neleze. Pak se podívám na dno propasti. „Nenávidím tě!“ zakřičím a letím dolů. Jsem docela v pohodě, dokud mi nedojde, že jsem pod vodou. Pod opravdovou vodou, které se bojím! Otevřu oči a spatřím zelenou tmu. Košile se mi vyhrnula někam ke krku. Já se topím! Dvakrát marně kopnu nohama. Kde je hladina? Kde! Lupne mi v uchu a já si zacpu nos, abych zmírnila bolest. Najednou ucítím, jak mě něco neohrabaně chytí pod ramenem a za krkem. „Co blbneš?“ vyjekne na mě Ida. A já se začnu opravdu blbě smát. Líbí se mi, jak Ida vypadá, když má strach. Úplně zbledne a její vlasy pak vypadají ještě zrzavější. „Myslela jsem, že chcípnu,“ odpovím jí a hned zase zahučím pod vodu. Ida mě nadlehčí a starostlivě zaječí: „Ty fakt neumíš plavat! Proč jsi skákala?“ „Uklidni se, žiju,“ stačím říct, než se mi pusa naplní zase vodou. „Musím tě to někdy naučit,“ dodá Ida unaveně a dotáhne mě ke břehu.
We stand on a rock overhang and below us there is about five meters long free fall. Then another three meters of water, and perhaps even some mud. "Don´t you want me to jump?" I asked anxiously Ida and saw that the free falling has lightened up her eyes. "No," I'd better answered myself, but I knew that Ida did not care about that. Conspiratorially she whispers: "Do not worry! It'll be fun, you'll see!" "Hardly when I will be dead," I hiss and dismissive lean against a tree. "Come on!" "And what about Káťa?" I remember her little daughter and for a short moment I feel like I have won. "Hm," Ida looks around and immediately finds a cogent argument: "There we climb back and we will be with her soon." Ida shows me a kind of ladder to the pond that the roots of the nearest trees have formed. I'm screwed. Before I even turn around, Ida is out of my sight, under the overhang. First it seems that she jumps a suitcase jump, but finally it is a precise nail one. As soon as she emerges from the water and pulls back her hair from forehead, she shouts: "Jump, it's great!" "I know that, yeah, but I cannot swim!" I answer and sulkily stand at the edge of the overhang. "I'll help you, come on!" It seems that I have no other chance. I turn to Káťa and explain to the child to not go anywhere. Then I have a quick look at the bottom of the abyss. "I hate you!" I scream and fly down. It is pretty cool until I find out that I am really underwater. Under real water, that I am scared of so much! I open my eyes and see the green darkness. The shirt hikes to my neck. I'm drowning. Kick the feet twice. Where is the bottom? I hear cracking in my right ear and so I press nose and blow a bit to relieve the pain. Suddenly, I feel that something clumsily caught me under neck and arm. "God, what are you doing?" Ida yelps at me. My stupid laugh is an answer. I like how Ida looks like when he's afraid. Completely faded, then her hair looks even more red. "I thought I'd die," I say and then hide again under water. Ida pulls me up and then screams thoughtfully: "You really cannot swim! Why did you jump?" "Calm down, I'm alive," I manage to say before my mouth fills with water. "I need you to learn it," adds tired Ida then and drags me to the shore.
Budu zářit
/ I'll Shine


Zpátky nad hladinu / Back to the top

_

 
Člověk, blb
/ A Human, a Stupid


Zpátky nad hladinu / Back to the top
Pozorovat lidi v hypermarketu je bohulibá zábava. Srovnávat obsah jejich košíků s tím, co vyzařují a jak vypadají. Letmo spočíst obsah tuku v nasbíraném zboží a zaktualizovat svůj dlouhodobý výzkum týkající se dušnosti obézních lidí. Uzavírat sázky na přirozeně bezzubé vítěze bitek mezi důchodci, kteří do sebe drcnou zadky při dlouhém hledání Milky ve slevě pro nenasytné hejno vnoučat pocházející ze všech rodin jejich rozvody zocelených potomků. Černé díry ve tvaru dětí poletují po rozlehlém obchodě s pocitem svobody a ještě netuší, že pokud zvednou oči od smartphonů, v hodinách dějepisu se seznámí s pojmem „Potěmkinova vesnice“. Mezi vším tím tancem nenasytnosti se proplétá malý křivý mužík se zašlými šaty a drobky ve vousech. Šudlá špinavými dlaněmi o sebe a v očích má němou prosbu o kousek jídla nastavenou jako výchozí spořič obrazovky. Králové a královny nákupních vozíků jej s nakrčenými nosíky míjí. Zvláštní, ve vůni jaksi kulatá směs dětských slin, potu a sladkostí ostře kontrastuje s tím, k čemu se pravděpodobně dopracují nakonec všichni.
To observe people in a hypermarket is a pleasing entertainment. Comparing the contents of their baskets with what they emit and how they look. Briefly consider the fat content in the collected goods and update the private long-term research on the breathlessness of obese people. Bet on a naturally toothless winners of pensioners fights performed by people who bumps into each other’s butt while looking for a discounted Milka chocolate for an insatiable swarm of grandchildren coming from all families of their descendants hardened by a divorce experience. Black holes having a shape of children fly around the vast store with a feeling of freedom and do not know yet that when they turn their eyes off the smartphones during history classes they would become familiar with the term of "Potemkin village". Among all the dance of greed there weaves a little crooked man with faded clothes and crumbs in his beard. Rubbing his dirty hands and having a silent plea for a morsel of food in his eyes set as the default screensaver. Kings and queens of shopping carts get around him, wrinkling noses. Strange smell, a kind of children's saliva, sweat and sweetness, contrasts sharply with what is likely to be eventually definitive for all.
 

_

Hlavní sestra si toho je vědoma a proto se rozhodne vydat se tomu nešťastnému stvoření naproti. Vzlyky a šustění sáčku se svačinou ji spolehlivě navedou. „Sun! Počkej na mne a nech si to vysvětlit, prosím!“ Chodba spolkne poslední slabiky slov a Sun doběhne ke dveřím tělocvičny. Jedním silným trhnutím za madlo potvrdí svůj předpoklad. Zamčeno. Obrátí se rychle nazpět ve strachu ze všeho neurčitého, co pro ni odjezd z Jižní zvonice znamená. Když však Sun vyběhne z chodbičky vedoucí k tělocvičně, vrazí hlavní sestře přímo do náruče. Ženy se zmítají, Suniny zrzavé vlasy lezou sestře do úst a do očí. Chodbou se prolne nesouhlasný křik ztlumený až tím, jak Sunina ústa přilnou k naškrobenému rukávu bílé uniformy. Sun se pak naposledy propne, než se rozhodne poddat. A hlavní sestra konečně zkrotí vzdor své nejmilejší svěřenkyně. Za malý okamžik už klečí na studené kamenné podlaze a konejší ji. „Můžeš se sem kdykoliv vrátit.“ „Patřím sem,“ sykne Sun rozhodně. „Ale to se přeci nevylučuje.“
Obě ženy vykročí do slunečného zimního dne. O poznání klidnější Sun se rozhlédne po známé krajině a mimoděk se hlavní sestry zeptá: „Nespálila jsem vás?“ Sestra překontroluje zrakem dlaně, které měla při honičce jediné holé, nic však nespatří a zavrtí mlčky hlavou. K budově se blíží starší stříbrný automobil. „To bude zřejmě on,“ dodá hlavní sestra. Sun svěsí ramena. Rozmačkanou svačinu si od ní sestra nakonec vezme. Co s ní taky, když je obsah nalepený na stěny sáčku. „Budeš nám tu scházet, Sun.“ Automobil dorazí k čekající dvojici. „Nenastydněte,“ dodá Sun téměř šeptem. „Ano,“ pousměje se hlavní sestra, „bez tebe si na to budu muset dávat mnohem větší pozor.“ Pak zjemní tón. „Opatruj se, děvče."
The nurse is aware of that and decides to go to meet this unhappy creature. Sun's sobbing and the rustling of the paper snack bag will reliably guide her. "Sun! Wait for me, and let me explain it to you, please!" The corridor swallows the last syllables and Sun coasts to the door of the gym. One strong pull confirms the assumption. Locked. Sun turns quickly back and feels the fear of all the indeterminate things waiting for her after departure from the South Belfry. But when Sun runs out of the hallway leading to the gym, the nurse slams straight into her arms. Women are caught, Sun's red hair crawls into nurse's mouth and eyes. Discordant screams blend the corridor muffled up how Sun's mouth sticks to the white sleeve of nurse's uniform. Sun straightens for the last time before she decides to surrender. And nurse finally tames her beloved ward. They knee on the cold stone floor and nurse soothes sad Sun. "You can always come back here." "I belong here," Sun hisses anyway. "But this does not exclude it."
Both women step out into a sunny winter day. A bit calmer Sun looks around at the familiar landscape and involuntarily asks nurse: "Did I burn you?" The nurse checks her hands, having them bare as she forgot to take gloves. No harm is done. There is an older silver car coming. "That will be probably the one that we are expecting," adds the nurse. Sun hangs her shoulders. The nurse takes the bag with mashed snack from her. It’s useless when the content is squashed all over the bag. "We all will miss you here, Sun." The car arrives to the waiting couple. "Don’t catch a cold," Sun says almost in a whisper. "Yes," the nurse smiles, "I will." Then softens the tone. "Take care of yourself, girl."
Sun a Snow
/ The Sun and Snow


Zpátky nad hladinu / Back to the top

_

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Obsah a sazba / Text & Design © Edita Svatošová 2018 (e-mail)
Foto / Photo © Lukáš Černoch 2005 (web)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 


 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

- 9. 9. 2018 -
VTichu2017.jpg
Vyšlo v říjnu 2017
Zdroj: Nakladatelství Petrklíč
Foto: Lukáš Černoch

Published in October 2017
Source: the Petrklíč publishing house
Photo: Lukáš Černoch
BuduZaritEroika2009.jpg
Obálka knížky Budu zářit
Zdroj: Eroika
 
Cover of Budu zářit book
Source: Eroika
OriginalOne2008.jpg
Obálka původní sbírky vydané na lulu.com.
Kresba: H. Pospíšilová © 2008

Cover of the initial book published on lulu.com.
Illustration: H. Pospíšilová 
© 2008

_

A to je všechno. Zahoďte digitál a běžte se projít. / That's it. Throw away the digital and go for a walk.


 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Edita Svatošová © 2005 - 2018
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one